‘Aby mi ta úžasná zjevení příliš nestoupla do hlavy, byl mi dán do těla osten, satanův posel, který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel. Třikrát jsem kvůli tomu prosil Pána, aby to ode mě odešlo, ale řekl mi: „Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti.“ Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista – vždyť má síla je v mé slabosti!’
— 2 Korintským 12:7-10
Podívejte se na Facebook. Kolikrát tam najdete to, že se někdo chlubí svou slabostí? Většinou se chlubíme svými úspěchy. Povedené selfie, fotografie z idylické dovolené. Vystaví tam někdo fotku svého vzteklého obličeje poté, co se pohádal s partnerem nebo partnerkou? Vystaví někdo fotku, ukazující, že něco pořádně zkazil?
Apoštol Pavel říká pro nás něco neuvěřitelného. Že se chlubí svými slabostmi. Pochopil, že právě v těch momentech, kdy v sobě nenalezl sílu, projevuje se na něm síla a velikost Boží.
Právě v momentech, kdy vypustíme věci ze svých rukou, může začít jednat Bůh. Jak bychom si jinak uvědomili Boží moc a Boží působení, když bychom si věci zvládli sami?
Bůh se právě nejvíc oslaví v našich slabostech. Když jsme na dně, když je něco nad naše síly, když se trápíme. To jsou momenty, kdy nejvíce voláme Boha. Všimli jste si toho? A všimli jste si také toho, že dřív, když jsme ještě byli nevěřící, jsme v těchhle chvílích volali maminku? I když už tu třeba dávno nebyla?
Proč Bůh někdy pomůže a někdy ne, tomu často v daný moment nerozumím. Co mi ale dá Bůh vždycky, je naděje a síla to unést. Vždyť je se mnou Jeho milost a přede mnou naplnění toho, o čem se píše ve Zjevení.
Amen!
Váš komentář