On je „Pánem, dárcem života“ – to je první informace, kterou Nicejské vyznání říká o Duchu. Na počátku Duch v podobě holubice oživil stvoření a vdechl do něj život. Podobně dává Duch nový život – nejprve Ježíši v hrobě (Ř 8,11), a poté nám.
Takové prohlášení je samo o sobě velmi hluboké, neboť z něj vyplývá, že nemáme život sami v sobě. Závisíme zcela na Duchu. A pokud jsme byli takto stvořeni, o co více to pro nás platí nyní! Neboť když se Adam a Eva ve třetí kapitole Genesis odvrátili od Boha, obrátili se k smrti. Výsledkem je, že my všichni přicházíme na svět duchovně mrtví, mrtví ve svých vinách a hříších (Ef 2,1). „Smrt“ zde samozřejmě nevyjadřuje neexistenci, spíše ukazuje na to, že se naše srdce podobně jako Adamovo a Evino, odvrátila od Hospodina. Přirozeně milujeme jiné věci a toužíme po nich – obzvláště po sobě samých – a netoužíme po Bohu, po zdroji života.
To je opravdový problém, neboť se rodíme k tomu, abychom následovali svá srdce, abychom dělali, co sami chceme. Stejně jako Adam a Eva následovali žádosti svých srdcí, když poprvé zhřešili, pokračujeme v tom i my. „Člověk uvažuje v srdci o své cestě…“ (Př 16,9). Ale pokud netoužíme po Pánu života, pokud po něm naše srdce neprahnou, pak si jej nikdy nezvolíme, a musíme zůstat uvězněni ve smrti. V našem nitru se nenachází žádná naděje života. Martin Luther proto napsal, že víra v Ducha především znamená, že „vlastním rozumem ani silou nemohu věřit v Ježíše Krista, svého Pána, nebo k němu přijít. Ale Duch svatý mě povolal skrze evangelium.“
Váš komentář