‘On se ale chtěl nějak ospravedlnit, a tak se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“
Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden lupiči. Obrali ho, zbili, nechali ho tam ležet polomrtvého a odešli. Náhodou tudy šel jeden kněz; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Podobně to bylo s levitou, který se tam objevil; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Potom k němu přišel jeden Samaritán, který tudy cestoval; když ho uviděl, byl pohnut soucitem.’
-Lukáš 10:29-33
Byli jsme se snachou na poznávacím zájezdu do Nizozemí. Hlavním lákadlem byl park Keukenhof, proslulý svým nepřeberným množstvím tulipánům.
V autobuse s námi jela paní, velmi zdatná sedmdesátnice. Na noc si sklopila sedačku do polohy vleže. Bylo jí úplně jedno, že za ní dáma si nemá kam dát kolena. Protesty nezabraly. Paní všem kolem vysvětlila, že ona si zaplatila lůžkovou úpravu autobusu a že si teda lůžko takto nechá. V jejích větách neustále rezonovalo “já, já a zase já”. Celá zadní část autobusu se proti té dámě postavila. Nevyřešil to ale ani průvodce, který se jí snažil domluvit, že sklápění sedaček musí vyhovovat oběma stranám; jak tomu vpředu, taky tomu za ním.
Napětí se dalo krájet. Vtipně situaci odlehčila snacha. Na prohlášení paní, že kdyby si nemohla sedačku sklopit, tak by bývala na zájezd nejela, utrousila: “No, škoda, že to neklaplo.” Paní bylo úplně jedno, jak je na tom dáma za ní, a zřejmě i to, že zvedla žluč všem kolem. Usnula chvíli na to, co se uvelebila v jí přijemné poloze.
Myslím, že tady není těžké nehoráznost sobectví rozpoznat. Kde to ale těžké je, je u nás samotných. Kolikrát dáváme na první místo sebe a přehlížíme toho druhého. Kolikrát nenaplňujeme ono “miluj bližního svého jako sebe samého”. (Matouš 22:39)
To není o tom, že vždy sebe potlačím a druhému dám to, co chce. Ale že tam, kde se hranice mého já potkává s hranicí toho druhého, si máme být rovni. Boží přikázání mi ukazuje, že mám dost dobrý důvod své já omezit ve prospěch toho druhého.
Jinde nám říká Bible, že máme mít druhé za přednější sebe. My matky to umíme určitě tam, kde jde o rodinu, a především o děti. I když jsme unavené, nejraději bychom si lehli a spali, tak přesto jdeme a uděláme. Pro děti, pro manžela…
Samařané Židy nenáviděli. Přesto se zde Samařan postaral o zraněného Žida, zatímco kněz a zákoník z jeho lidu o něho nedbali. Pan Ježíš nám v podobenství o milosrdném Samařanovi ukazuje, že můj bližní je ten, o kterého moje srdce jeví zájem. V této chvíli je péče o druhého potřebnější, než péče o mě samotnou. Ať už jde o moje pohodlí, čas nebo finance.
Příběh ale mluví také takto v určité konkrétní situaci. Není to o tom, že se mám vždy v péči o druhé přehlížet a rozdat se až do vyčerpání svých sil. V momentu, kdy si vybíjím baterii své energie v péči o druhého si musím také vzpomenout na “miluj bližního svého jako sebe samého”. Tohle přikázání předpokládá jakoby automaticky, že sebe samotnou miluji. Že moje potřeby jsou důležité. Že na mě záleží. Že o sebe láskyplně pečuji. Není to o tom, zapři samotnou sebe a dej druhým všem. Sebe nenáviď a druhým dej vše. To nejde dohromady! Naopak. Měj se ráda a stejně, jak miluješ sebe, miluj druhé.
A pokud se nemiluješ? Nelíbí se Ti na Tobě to a to? Myslíš si, že nejsi hodna lásky?
Podívej se, jak moc Tě Pán Ježíš miluje! Tak moc Tě miluje, že byl ochoten za Tebe položit život. Miluje Tě až “za hrob”, jako svou princeznu, nejlíbeznější květ. Takovou lásku Ti dává! Přiviň si ji k srdci. Lásku toho, který Tě přijímá takovou, jaká jsi. Miluje Tě nekonečnou láskou.
I Ty se miluj touto láskou. Jen tak budeš mít dost odvahy, síly a vytrvalosti milovat druhé. Potoky Boží lásky poplynou z Tvého srdce k druhým.
Amen!
Váš komentář